neděle 21. prosince 2014

Vánoce 2014




Vánoce 2014
Šťastné Vánoce!
Je to přání "obvyklé", ale ne vždy samozřejmé!!!
Ve Středoafrické republice byly Vánoce 2013 podivnější než obvykle: půlnoční mše proběhla ve 4 odpoledne, ráno 25. pršelo... olovo: střílelo se od 5.30 do 8, střelba skončila právě včas, aby bylo možné začít slavit mši od 8.30. Se skromnou oslavou - jen pár balónků pro děti, které měly ještě večer sílu zpívat a tancovat: "zastavte zabíjení, přestaňte s masakry, chceme mír a ne válku...".
Vánoce v Bozoum budou tento rok mnohem klidnější. Díky Bohu za vše! Tady v Itálii a vůbec v Evropě se mi zdá, že jsme ztratili schopnost žasnout, být naplněni obdivem, děkovat a slavit. A přitom... Vánoce nejsou žert: je to Bůh, kdo se stal člověkem. Nedělejme jakože se nic neděje! Vždyť jde o VŠECHNO! 
A Dítě, které oslavujeme, to je konkrétní gesto Boha, kterým mi říká, tobě říká: miluji tě! A dělá to tím nejjednodušším možným způsobem. 
Přeju vám všechno nejlepší!
Ať jsou tyto Vánoce chvílemi pokoje a radosti. Chvílemi něžnosti a obdivu, pro dítě, které je Bohem. Pro dítě, které v nás stále je (ještě!).
Přeju vám všechno nejlepší!



Radostné Vánoce a šťastný Nový rok!

To, co podle všeho odpovídá zkušenosti většiny mých přátel, je pravým opakem toho, co se přihodilo mně. Santa Claus, místo aby se z mého života postupem času docela vytratil, zaujímal v něm stále více místa, až jej zaplnil bezmála celý.
Stalo se to takto:
Jako dítě jsem se setkával s jedním úkazem, který si žádal vysvětlení. Na roh své postele jsem večer zavěsil prázdnou punčochu, která se do rána stala punčochou plnou. Pro to, aby se objevily všechny ty věci, jimiž byla ona punčocha naplněna, jsem přitom neudělal zhola nic. Nevydělal jsem si na ně,nevyrobil jsem je, ani jsem jejich vzniku nijak nenapomohlDokonce jsem ani nebyl hodný – do toho mi scházelo vskutku mnoho.
Vysvětlení bylo, že jakási bytost, jíž lidé říkají Santa Claus, mi byla velkoryse nakloněna. Měli jsmeza to, že všechny ty hračky nám dal jakýsi dobročinný orgán, a to zcela bez našich zásluh.
A jak říkávám, věřím tomu dosud. Celou tuto myšlenku jsem prostě jen rozvedl a rozšířil.
Tehdy jsem se podivoval jen tomu, kdo že to dal všechny ty hračky do punčochy; dnes přemítám nad tím, kdo dal punčochu k posteli, postel do pokoje, pokoj do domu, dům na Zemi, a celou tu velikou Zemi do prázdna.
Kdysi jsem byl Santa Clausovi vděčný za těch pár prostých hraček a sušenek, dnes mu děkuji za hvězdy, za tváře, jež vidím v ulicích, za víno a za veliké moře. Kdysi pro mě bylo radostné a úžasné najít dárek tak veliký, že se do punčochy vešel sotva z půlky. Dnes zažívám radost a úžas každé ráno, když nacházím dar tak veliký, na který nejenže je potřeba dvou punčoch, ale který z nich i tak ještě z veliké části přečuhuje; jedná se o rozměrný, veliký a bláhově velkorysý dar mě samotného. A pokud jde o původce tohoto daru, nenapadá mě nic, než že mi jej v jakémsi záchvatu mimořádně pošetilé přízně dal Santa Claus.

Gilbert Keith Chesterton, příspěvek do listu The Tablet of London














Žádné komentáře:

Okomentovat