Bozoum, přímý přenos z Madridu...

Bozoum, přímý přenos z Madridu...

Jméno města Bozoum – s jeho barvami, s jeho utrpením, ale i s jeho úsměvy – v těchto dnech zaznívá Madridem, hlavním městem Španělska.

Španělská advokátní komora (Consejo General de la Abogacía Española) pořádá každým rokem u příležitosti výročí vyhlášení Deklarace lidských práv slavnostní shromáždění, které vrcholí předáváním ocenění osobnostem a institucím, jež pracují a působí ve prospěch dodržování lidských práv. Letos byla mezi oceněnými zastoupena i Středoafrická republika, konkrétně Mons. Juan José Aguirre (biskup z Bangassou) a já...

Zajímavé bylo zdůvodnění:

„Prostředník míru, člověk, který přijímá potřebné a s nasazením života pomáhá a brání křesťany i muslimy, blogger činný v oblasti obrany lidských práv.“

Vyrazil jsem tedy v úterý z Turína a přes Paříž jsem dojel sem do Madridu, který je opravdu krásným městem. Ve středu dopoledne jsem měl schůzku s pořadateli, kteří slavnost připravují a začal jsem dávat rozhovory.

Kolem 13. hodiny přijely, rovněž z Itálie, má sestra Marisa a neteř Luisella, které mi dělají v těchto dnech společnost.

Večer jsem šel pozdravit P. Juana Montera, který překládá můj blog do španělštiny.

Čtvrtek je velký den. Další rozhovory, pak v 18.30 začíná slavnost, jíž zahajuje ministr spravedlnosti. Oceněných je nás pět: novinář Henrique Cyberman, který pracoval na uspořádání vatikánského setkání mezi Šimonem Peresem a Mahmúdem Abbásem; „Ciudad de Escuela de los Muchachos“ a  Iñigo Ortiz de Mendibil, dvě instituce zabývající se prací s ohroženými dětmi a mládeží; já a bratr Mons. Aguirra.

Každý z oceněných něco řekl... a tak jsem si připravil tuto řeč:

Dobrý večer. Jsem velmi dojatý. A omlouvám se, pokud moje výslovnost nebude dokonalá... Je to velká čest být tady s vámi dnes večer, děkuji vám ze srdce za toto pozvání. Pro mě jako karmelitána, syna svaté Terezie z Avily, je to důvodem k hrdosti... 

Děkuji vám za toto ocenění, které umožní zaměřit pozornost na zapomenutou krizi v zapomenuté zemi, kterou je Středoafrická republika. Krize, která trvá už dva roky, má už tisíce obětí a více než milion lidí (čtvrtina obyvatel) museli opustit domovy a hledat útočiště v jiné části země (často v katolických misiích) a nebo ze země odešli.

V prosinci 2013 - po více než osmi měsících - rebelové Séléka (mnozí z nich pocházeli z Čadu a Súdánu a mluvili pouze arabsky) ukončili svou vládu teroru. Po měsících mučení, krádeží, rabování, zabíjení, znásilňování a ničení všeho, se část obyvatel (antibalaka) chopila zbraní proti Séléka a bohužel také proti muslimskému obyvatelstvu (které částečně podporovalo Séléka). V Bozoum se tisíce lidí dalo na útěk: někteří do buše a 4 000-6 000 lidí přišlo k nám na misii. Příjetí těchto lidí, zajišťování potravin, starost o bezpečnost a udržet při životě naději: to byla moje a naše práce po více než měsíc a půl.

Mezitím jsme spolu s muži a ženami dobré vůle vytvořili mediační výbor, abychom našli mírovou alternativu k válce. Sešli jsme se spolu: katolíci, protestanti, muslimové, abychom šli diskutovat se Séléka, s antibalaka, s muslimy i nemuslimy. Toto trpělivé a odvážné dílo omezilo počet zraněných a mrtvých a vedlo k odchodu rebelů Séléka.

Právě s těmito lidmi: Bartolomeo Mondele, Jonasem Nodjitouloum, Thierryem Kanghal, pastorem Samuelem Laoue, Monikou, Josephem a pěti muslimy se chci podělit o tuto cenu.

Děkuji vám za tuto cenu.

Ale... není to první ocenění, které dostávám. Jsou i další, které jsem obdržel během těchto dvou let války. Ceny, ke kterým mám zvláštní citový vztah...

První byla facka, kterou jsem obdržel od Goniho, jednoho z rebelů Séléka, naštvaného, protože jsem si šel k němu stěžovat na mučení a svévolné zatýkání, které bylo pácháno na lidech.

Druhé bylo rozbité okno mého auta, které napadl dav muslimů, bránící odchodu rebelů Séléka.

Třetí byl aplaus, když jsem se vrátil na misii 13. ledna po konečném dosažení odchodu rebelů Séléka (ale i házení kamenů a vyhrožování zbraněmi ze strany muslimů...). Lidé křičeli radostí, když jsem na misii přijel, protože se předtím rozšířila fáma, že jsem byl zabit. Pokládali z vděčnosti kusy oblečení před kola mého auta... Zdálo se, že je Květná neděle!

Čtvrtým oceněním byl pohled mladého muslima ze Séléka - "10/15", což byla jeho neobvyklá přezdívka. Zabránil davu muslimů, aby mě zabili a nebo zranili...

Pátým oceněním byly tisíce úsměvů tisíců dětí v průběhu onoho měsíce a půl, kdy byli uprchlíci na misii. Hodně z mého úsilí, kromě organizování, jsem vědomě věnoval úsměvům pro druhé, abych dodal důvěru a naději. A ujišťuji vás, že i já na oplátku dostal téhož nepočítaně!

Šestou cenou bylo více než 15.000 dětí, které mohly chodit do školy, a to jak v loňském roce, tak i letos! V zemi ve válečném stavu jsou otevřené školy výzvou a fackou všemu násilí! Chystat se do školy znamená zasívat budoucnost, znamená to odvést pozornost dětí od násilí a dát rodičům naději a důvod žít v míru.

Sedmou cenou jsou telefonické rozhovory s muslimskými přáteli, kteří volají z Čadu nebo Kamerunu, aby věděli, jak mi je.

Osmou cenou je sbírka, kterou jsme uspořádali před měsícem v mé farnosti v Bozoum. Požádal jsem, abychom vybrali něco pro asi 200 muslimů, kteří zůstali v Bozoum (převážně ženy a děti). Za normálních okolností děláme tuto druhou sbírku pro potřebné jednou za měsíc a lidé přinesou trochu potravin pro sirotky a trochu peněz (mezi 15 a 20 Euro). V neděli mě moji křesťané dojali: přinesli spoustu věcí k jídlu a vybrali jsme téměř 70 Euro!

Jsem šťastný člověk. A děkuji Bohu každý den za dar, že mohu žít a pracovat ve Středoafrické republice.

Děkuji za váš zájem, za vaši pozornost a za vaši každodenní práci.

Díky.