čtvrtek 12. prosince 2013

Naděje, úzkost, naděje








Pondělí

Večer přijeli „naši“! Kamerunští vojáci z mnohonárodních sil FOMAC. Jedná se o 20 vojáků, skutečných profesionálů. Nejdříve zajistili bezpečnost v prostorách misie, kde se již nashromáždilo na 4500 uprchlíků. Potom odjeli za vzbouřenci ze Séléky. Oznamují jim, že budou ve městě držet hlídky, což Séléka odmítla. Příslušníci sil FOMAC na to reagují s tím, že na nesouhlasu Séléky vůbec nezáleží a že hlídky vojáků tam budou tak jako tak. Na to Séléka požaduje společné hlídky, což zástupci FOMAC odmítají a Séléce nakonec nezbývá než se podvolit...

Úterý

Ráno jsem odjel na letiště s jednou ženou, kterou v pátek zranili příslušníci Séléky. Letadlo Červeného kříže ji dopraví do města Paoua, kde se o ni postarají Lékaři bez hranic. Mezitím členové FOMAC uspořádali jednání s místními představiteli, s Imámem a se zástupci Séléky. Ti požadují, aby se lidé, kteří se ukryli na misii, vrátili do města, s tím že oni zajistí jejich bezpečnost!!! Chtějí s lidmi na misii promluvit ve 14 hodin. Odmítám je do misie vpustit a nechci, aby oni mluvili k lidem, ale aby lidé shromáždění v misii promluvili k nim... Souhlasím se setkáním desítky zástupců uprchlíků v domě poblíž misie u silnice. Ve dvě hodiny jsme všichni připraveni na místě, ale příslušníci Séléky nikde. Po chvíli čekání se shodujeme, že počkáme nejdéle do půl třetí. Ve 14.25 volá „plukovník“ ze Séleky s tím, že usnul, ale že teď už může přijít. Řekli jsme mu, že už to není možné, protože jsme odešli a že může přijít zítra ráno v půl deváté. Trvá na svém, ale jsme řekli, že NE. Když zástupci uprchlíků uslyšeli, že jsme na plukovníka odmítli čekat, začli tleskat! Je nesmírně důležité, aby si lidé začínají znovu uvědomovat svou důstojnost a vyžadování respekt. Ve městě je o něco menší napětí a o něco méně zbraní... Po neuskutečněné schůzce jsem jel s Červeným křížem pro další mrtvolu. Při návratu na misii potkávám několik mladíků ozbrojených holemi a mačetami. Zastavuji a ptám se jich, proč vycházejí ozbrojeni. Odpovídají, že prý ze strachu před příslušníky anti-balaka (to jsou živelně organizované milice, jež napadají členy Séléky a muslimy). Říkám jim, aby zůstali klidní a aby nechodili ven ozbrojeni. Ve 20.30 mě informují, že jsou ve městě příslušníci anti-balaka... Přijímáme nějaká bezpečnostní opatření a jdeme spát. A noc konečně uplyne klidně...

Středa

Dnes ráno máme na půl devátou domluvenou schůzku. A došlo na překvapení: „plukovník“ Séléky Yahaya přijíždí o pět minut dříve...! Zřejmě se poučil z včerejší lekce. Přichází s „plukovníkem“ Ibrahimem, s „10/15“ (což je jméno z bitvy...) a jejich doprovodem, který je víc vyzbrojen amulety gris-gris než zbraněmi. Je jich opravdu mnoho... a delegáti uprchlíků začínají mluvit. Vyjadřují své obavy a strach, hovoří o tom, že není zajištěna bezpečnost. Zrovna tuto noc Séléka vypálila dva domy a ukradla jeden telefon.... Ženy ale mají více odvahy než muži! Jedna žena mluvila o tom, že jí příslušníci Séléky minulý pátek zabili muže. Má sedm malých dětí a nic víc...! Při jejím svědectví teklo mnoho slz...
Potom jsem si vzal slovo já. Konečně! Celé měsíce jsem čekal na tuto chvíli, kdy budu moct veřejně vykřičet, čím vším se Séleka proviňovala a veřejně to před nimi vyslovit.
A spustil jsem: Seleka tvrdí, že uprchlíci (kterých je nyní na misii 4500), se mohou vrátit domů. Ale nikdo nikde nemá žádnou záruku bezpečnosti. Řekl jsem, že problém nejsou muslimové , ale oni, Seleka. Zabíjejí, házejí mrtvá těla do řeky, dokonce přijeli kvůli tomu zástupci Červeného kříže, k jejichž protestům jsem se přidal i já. Mrtvá těla jsme z řeky jsme vyzvedávali a pohřbívali... Je to Seleka, kdo vězní lidi a mučí je. Je to Séleka, která páchá zločiny. Promluvil jsem k „10/15“: "Jsi to ty, kdo před radnicí na mě křičel proto, že odsuzuji vaše zločiny. Jsi to ty, kdo jsi říkal, že mě přijdeš zabít". Je to Séleka, kdo rabuje a krade, vytváří bariéry, místo aby lidi chránila. Jste to vy, kdo vydírá lidi, okrádá a chrání jen své vlastní kapsy ...
Dál jsem jim řekl, že i poté, co se do Bozoum v srpnu přistěhovali lidi, kteří museli uprchnout a opustit své domovy (je jich už více než 8000), vydírali i řidiče kamiónů, kteří jim sem přiváželi potravinovou pomoc a museli Sélece zaplatit za to, že vjeli do města...
Opakuji znovu: "Vy chcete, aby se lidi vrátili zpět do města, do svých domovů...  ale tuto noc jste zapálili dva domy, ukradli telefon... Jak vám mohou lidi věřit?"
Pokračoval jsem, že máme (na misii) otevřené dveře pro všechny, křesťany i muslimy. Dáváme jídlo lidem, kteří jsou na misii, ale dali jsme ho také 2200 lidem z kmene M´Bororo (peuls), kteří uprchli ukrýt se do mešity... Nemáme žádné problémy s muslimy. Problém... je Séleka. Séleka poslouchala... a uvidíme. Po schůzce jsem ještě s nimi mluvil... a zdá se, že pochopili... uvidíme. Ihned poté, jsem odjel navštívit lidi ubytované v mešitě, kteří tam přišli z blízkých vesnic a některých čtvrtí ve městě. Bylo jich 2200, ale další přicházejí... Byli rádi, že nás vidí, a že s nimi sdílíme jejich utrpení. Bojí se, protože anti-Balaka na ně útočí (mají tam zraněné). Důvod těch útoků je, že jsou tito kočovní lidé jsou pastevci a chovatelé dobytka, proto vždycky bývali ozbrojení. Setkali jsme se i s Imamem (představený zdejší muslimské obce). Je to přítel, srdečně se vítáme. Chci tím všem přítomným říci, že nemáme nic proti muslimům, že potřebujeme znovu začít žít společně v míru. Byl to krásný okamžik... Pozval jsem Imama na misii, aby promluvil s uprchlíky On to přijal, přijde na misii. Po těchto setkáních jsem se vrátil na misii a doufám, že zítra budeme moct vyzvat lidi k odchodu domů... pokud Séleka splní podmínky, které zazněly ... a přestane páchat zločiny...
V 16 hodin jsem se setkal s "plukovníkem" Yahaya ze Seleka na SG prefektuře. Je celkem klidný, pokračoval jsem v hovoru z dopoledne: lidé se nevrátí, dokud Séleka nepřestane krást, zabíjet, mučit .. Diskutovali jsme, a já doufám, že je vnímal. Uvidíme příští noc a další dny, jestli se něco změní. Vyzvedl jsem Imama a odjel s ním na misii, kde jsme udělali v kostele setkání s uprchlíky. Představil jsem ho, mluvil jsem také o utrpení našich muslimských bratrů, které napadá anti-Balaka. Zdůrazňuji své přání, abychom respektovali jeden druhého a vrátili se ke společnému životu v míru. Předal jsem slovo Imámovi a vyzval ho aby promluvil. Požádal (pozn. jako muslim přítomné křesťany), aby se lidi vrátil zpátky do svých čtvrtí ve městě, do svých domovů, zas k pokojnému sousedskému životu.
Ale lidé se stále bojí... Budeme potřebovat čas, mnoho času a budeme muset vykonat spoustu práce, abychom se zase vrátiti k životu v míru.












Žádné komentáře:

Okomentovat