Scény z westernu
Před pár dny jsem byl v Bangui, kvůli nějakým schůzkám. Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili na zpáteční cestu. Když jsme přijeli na PK 12 (dvanáctý kilometr silnice ve směru na Bozoum – hlavní příjezdová a výjezdová brána hlavního města), rebelové ze Séléka (kteří na zmíněném kilometru svévolně vybírají mýtné) po mě chtěli misijní příkaz. Přestože jsem s tím nesouhlasil, nakonec jsem jim ho vydal.
Podepsali ho a zapečetili. Během té chvíle se ale jeden rebel rozhodl,
že nám zároveň prohledá auto. Řekl jsem mu, že na to nemá právo,
pouze policie má povolení vykonávat takovéto prohlídky (policejní
stanice byla naproti přes ulici). Vysvětlil jsem mu, že pokud prohlídku
vykoná policie, nebudu nic namítat, ale že rebelové v žádném případě.
Po té, co jsme dořešili všechny formality a chystali se k odjezdu, přišel další rebel - neměl žádné označení
hodnosti, trval na tom, že se prohlídce musíme podrobit. Odmítl jsem to
a vyrazil. Po méně než pěti stech metrech jsem dostal signál, že mám
zastavit. Ve zpětném zrcátku jsem uviděl blížící se motorku, na které byli dva rebelové. Jeden z nich stál a
v ruce držel kulomet. Zastavil jsem. Když přijeli k nám, ten s tím
kulometem sesedl a namířil mi přímo do obličeje s tím, že se mám
okamžitě vrá !@#$%^&* zpět k závoře. Kolem bylo hodně
lidí, řekl jsem mu, aby mi dal pro manévrování s autem trochu času. On
ale poodstoupil a začal střílet na naše pneumatiky. Pak střílel do
vzduchu v domnění, že budu schopný začít couvat zpět. Vystoupil jsem
z auta a koukám, že dvě pneumatiky jsou úplně pryč. Snažil jsem se ho
uklidnit a vysvětlit mu, že s autem v tomhle stavu už nemůžu pohnout.
Mezitím kolem nás projela motorka odvážející ženu, kterou zranila jedna
zatoulaná kulka...
Bohu díky, zatímco jsme se dohadovali, okolo nás zrovna projížděla hlídka složená ze Středoafrické
a Konžské policie. Zastavil jsem je a poprosil vojáky, aby zasáhli,
neboť tu je jeden ozbrojený maniak, který po nás střílel a stále nás
ohrožuje. Vojáci vystoupili a začali toho chlápka spolu se
shromážděným davem lidí uklidňovat. Vyměnili jsme gumy, vrátili jsme se
k závoře a začali jsme podávat hlášení na tamější policejní stanici. V tu dobu jsme už uskutečnili několik telefonátů všem možným lidem... Zanedlouho
na to dorazil generální policejní ředitel spolu s jedním plukovníkem,
vyslaným samotným ministrem vnitra. Chlápka, který po nás střílel
(jmenuje se Ngougai Alban), zatkli a my jsme se odebrali na jinou policejní stanici, abychom dořešili naše hlášení.
Když už bylo po všem, šéf rebelů přesto začal naléhat, že je ale pořád nezbytné učinit prohlídku našeho auta... Policejní
velitel, který již z toho byl velmi unavený (už 6 měsíců, je zdejší
policie ponižovaná těmito rebely) nakonec souhlasil: zeptal se mě, co je
v tom autě. Řekl jsem mu, že jsou tam pouze 4 kbelíky s barvou a naše
osobní věci. Nato se velitel otočil směrem k rebelovi, a aniž by se dotkl čehokoliv v autě, mu do očí řekl: „Prohlídka je hotová!“
My
jsme pak vyrazili dokoupit dvě pneumatiky, opravili jsme obruče na
kolech a v jedenáct hodin jsme byli znovu připraveni k odjezdu.
Scény z policejní kriminálky
Ministr
zemědělství nám nabídnul, že nás osobně doprovodí až k závoře na PK 12.
Souhlasil jsem a tak se k nám zanedlouho připojil a společně jsme
vyjeli. Během cesty se ale mezi naše a ministrovo auto najednou vecpal zelený Land Cruiser bez
poznávací značky a s neprůhlednými skly. Za nějakou chvíli jsem ho
předjel, ministr zastavil a my také. Podezřelé auto jsme nechali odjet,
zatímco se mě ministr začal vyptávat, jestli s tím autem máme něco
společného. Vysvětlil jsem mu, že ne... Za
chvíli jsme tedy zase vyrazili, ale vzápětí se k nám znovu připojili -
tentokrát dvě auta (s rebely uvnitř). Ministr zastavil a my spolu s ním.
Nechali jsme auta přejet a pak jsme to raději otočili a vrátili se
zpátky. Báli jsme se, že se rebelové chtějí pomstít nebo že chtějí někoho z nás zajmout, aby nás vzali jako rukojmí a mohli osvobodit svého kolegu, toho, který byl zatčený za to, že po nás střílel. Dalo se předpokládat, že rebelové byli vzteky bez sebe, protože PK 12 je pro ně hodně důležité místo, odkud získávají nemalé peníze vybíráním mýtného. Proto jsme se ocitli v nebezpečí.
Scény z mezinárodních intrik
Ve
čtvrtek odpoledne a v pátek ráno jsme se snažili nějakým způsobem
dostat z města. Napadlo nás si obstarat eskortu, ale to se
z organizačních důvodů nepovedlo zařídit. Další možností bylo letedlo OSN, ale to zas nemělo v plánu odletět dříve než v úterý a ještě ke všemu by asi ani nepřistálo v Bozoum, ale někde jinde... Také jsme mohli zvolit jinou silnici, ale to by byla hodně dlouhá cesta, na které nám hrozilo podobné nebezpečí... Nakonec jsme byli nuceni vyčkat v Bangui...
Scény ze Spy Story
V sobotu již od čtyř hodin ráno intenzivně pršelo. Po modlitbě a po mši jsem řekl mým
přátelům, kteří mě doprovázeli, že bychom mohli využít nepříznivého
počasí a zkusit odjet. Všichni souhlasili. Došel jsem pro Josepha (našeho
řidiče) a jeho ženu a vyrazili jsme. Sedl jsem si na zadní sedadlo,
vzal jsem si černé brýle a svetr. Přijeli jsme na PK 12. Joseph vystoupil, aby nechal podepsat misijní příkaz (navíc musel ilegálně zaplatit 1000 f CFA). Poté se rebelové rozhodli udělat prohlídku auta. Přestože pršelo, Joseph se
nakonec podrobil. Ale ve chvíli, kdy se začali hrabat v našich věcech,
jeden policista důrazně rebelům vyčetl, že na to nemají právo, neboť
ministr dal jasný příkaz, že auta všech nevládních organizací a
misionářů mohou být prohledána výhradně jen policií. Přestože to na
rebely nemělo žádný vliv, byl tento výstup pozitivním symbolem, že se věci začínají dávat pomalu do pohybu.
Po
deseti minutách naprostého ticha a v napětí, kdy se skla našeho auta
začala zvolna rosit z vydýchaného vzduchu a vysoké teploty, zaslechli
jsme někoho, jak volá na Josepha, zdali neveze náhodou otce Aurelia.
Chvíle naprosté hrůzy: byl to jeden z policistů, který kdysi
navštěvoval jednu naši misijní školu. Naštěstí si všimnul pouze otce
Stefana, pokynul mu a odešel. Nakonec nás nechali odjet!
Proč to všechno? Je zcela absurdní, že hlavní vstupní brána je
ponechána v rukách rebelů, kteří si tam hrají na kovboje. Je absurdní,
že lidé musí i nadále strpět všechny tyto ukrutnosti a bezpráví. Je
absurdní, že stát není schopný plnit své povinnosti a dovolí, aby nějaký
blázen střílel ze své zbraně uprostřed dne na jednom z nejlidnatějších
míst hlavního města.
Doufám a věřím, že to, čím jsme si prošli, alespoň pomůže něco změnit...
Žádné komentáře:
Okomentovat