Nelekněte se... tento týden jsem v Thajsku. Ani já sám tomu
nemůžu uvěřit!
Byl jsem pozván, abych se zúčastnil konference o vzdělávání
v nouzových situacích, která začala v úterý 8. listopadu a končí tento
pátek ve 13:00.
Nás účastníků je přibližně sedmdesát z 15 různých zemí:
Kolumbie
Středoafrická republika
Demokratická republika Kongo
Pobřeží Slonoviny
Indie
Irák
Myanmar (bývalá Barma)
Nepál
Palestina
Pákistán
Filipíny
Jižní Súdán
Zimbabwe
Srí Lanka
Malajsie
Konferenci uspořádala organizace GCPEA (Světová Koalice
bojující proti útokům na školství), která koordinuje vše, co se týká útoků na
školy, vyučující a žáky.
Setkání s lidmi z různých států bylo velmi zajímavé, stejně
jako dozvídat se, jak každý reaguje tváří tvář problémům a tragédiím a jak tyto
problémy řeší.
Byl jsem vyzván, abych prezentoval práci prostředníka pro
komunikaci s bandity. Tento zajímavý příběh napíšu i Vám.
Pozvánku od banditů (povstalců) - to se nestává každý den
Dostal jsem strach, když jsem prostřednictvím starosty z
Toumi dostal v červenci 2007 dopis, kterým mě žádali o setkání s nimi.
Banditi: víc než čtyři roky jsme žili kvůli nim ve strachu.
Devítiměsíční studie malého počtu vesnic (29) pouze v našem regionu Ouham Pende
odhalila 192 útoků ve vesnicích, 143 zraněných, 30 mrtvých, 27 znásilnění a 206
únosů. Banditi unášeli osoby, zvláště mladé a děti, za které žádali výkupné. To
byl pak důvod vysokého počtu uprchlíků (počet obyvatel města Bozoum stoupl z
16.000 na 28,000). Většina škol byla zavřených, protože rodiče nechtěli riskovat
další únosy.
V roce 2007 a 2008 jsme pomohli rodičům se zápisem dětí
utečenců do škol v Bozoum a otevřeli jsme školu ve městě místo venkovských
škol, které byly zavřeny a kam chodilo přes pět set zapsaných dětí.
A právě v této situaci jsem byl požádán o setkání
s bandity. Chtěli nalézt "únikovou cestu" ze své situace, a tak
mě požádali, abych se stal prostředníkem mezi nimi a vládou. Velmi dobře
věděli, jak pracujeme s uprchlíky. Nikdy jsem nepřestal povzbuzovat lidi, aby
jednali a neztráceli odvahu. Ve všech vesnicích jsem doporučoval dospělým, aby
nedovolovali jen tak vstoupit třem či čtyřem ozbrojeným mužům do vesnic, aby
zabíjeli, ubližovali, unášeli jejich děti... Také jsme se snažili o to, aby
obyvatelé neopouštěli vesnice.
Když jsem dostal tento dopis, přemýšlel jsem, co budeme
dělat. V první řadě jsem kontaktoval státní autority z hlavního města. Od
prezidenta jsem dostal velmi pozitivní odpověď. Nekonec se tedy prvního setkání
v Bozoum 31.7.2007 účastnil politický poradce prezidenta, vojenský poradce a
šéf kabinetu. My čtyři v mém autě, bez ochrany a neozbrojení... Ale s velkou
chutí nalézt nějaké řešení tohoto problému, ovšem i s velkým strachem... Dopředu
jsme se o tom nedomlouvali, ale domnívali jsme se, že tam bude lepší jet
neozbrojení a bez ochranky, abychom dokázali, že druhé straně věříme a
předvedli dobrou vůli nalézt klidné řešení.
Toto první setkání se konalo v Toumi, v malé vesničce 75 km
od Bozoum (475 km od hlavního města Bangui). Naštěstí jsme byli v dobré
sestavě: dva Středoafričané, jeden Francouz, jeden Ital... Každý z nás s
vlastními zkušenostmi a schopnostmi.
Hlavním cílem bylo pochopit, co vedlo tyto bandity žít
takovýmto způsobem života, a proč kontaktovali zrovna nás, když se rozhodli pro
změnu života. Většina z nich byli mladíci z Čadu, Nigeru, Kamerunu a Súdánu.
Každý se svým příběhem. Všichni měli za sebou řadu let života násilí,
únosů a jiných zločinů, často se
zapletli s drogami, alkoholem, problémy si ale přinášeli také z rodin... Jaká
byla tedy jejich motivace, aby se zastavil koloběh násilí? Únava, nemoc, stesk
po normálním rodinném životě, jisté morální důvody anebo výhrady svědomí či
náboženské přesvědčení (téměř všichni byli muslimové).
Já, tím že jsem kněz, a tím pádem bez politických nebo
vojenských předsudků, jsem se mohl svobodněji - na rozdíl od ostatních -
vyjadřovat a říci jim, že to, co udělali, bylo velmi vážné a že jakákoliv
odpověď na jejich požadavky (ať už ze strany vlády nebo nevládních organizací)
nemůže být uspokojivá, pokud každá jejich akce či zločinné jednání nebudou
ukončeny.
Myslel jsem si, že jsem byl příliš tvrdý, ale nakonec jsem
vlastně splnil očekávání. A skutečně, po tomto setkání banditi přestali s
útoky.
Na cestě ze setkání ... jsme byli živí a spokojenější než při
cestě tam... Ale především jsme byli šťastní, že jsme mohli klidně pohovořit s
těmito muži a také s obyvateli vesnice. Jejich požadavky? Především moci se
vrátit domů, k jejich rodinám, bez toho, aby byli zablokováni nebo zatčeni.
Měli také podivné podmínky (peníze či jiné), o kterých jsme se vyjádřili, že
jsou neakceptovatelné. Vláda žádné peníze či něco podobného neposkytla. Dala
jim akorát nějaké potraviny, aby jim pomohla, když už nekradli a neprováděli
únosy (podpora v nezaměstnanosti...).
Průběžně jsme se vraceli k dalším diskuzím. Mezitím jsme
hledali pomoc či radu na všech možných úrovních (EU, velvyslanectví, OSN,
nevládní organizace), ale nikdo nechtěl či nemohl reagovat. Také koncept vlády
nebyl jasný. My jsme uvažovali o tom, že bychom sjednotili bandity, a pak je
poslali do jejich země, ale s jasnými podmínkami jak pro vlády jejich zemí, tak
pro ně samé: pro bandity bylo podmínkou zůstat na jednom místě, neodcházet z něj
a nevracet se ke zločinu.
V říjnu jsme nemohli uskutečnit další setkání ve škole
v Toumi, protože škola byla obsazena žáky... to byl velký krok vpřed:
vidět více než tři sta dětí ve škole, vidět vedle sebe lidi a bandity beze
strachu bylo tak krásné! Také v ostatních vesnicích oblasti se situace
uklidnila.
Toto sblížení umožnilo zlepšení situace v řadě dalších
vesnic. Otevření škol mělo dvojí dopad:
·
studenti se mohli vrátit do školy (se vším, co
obnáší "normální" život)
·
otevření školy přesvědčí rodiče, vládu i bandity
k respektování toho, že i škola může podpořit proces usmiřování
Nakonec ale jedna událost v únoru 2008 způsobila neočekávaný
zvrat událostí: jiná skupina banditů napadla konvoj aut a unesla dva lékaře.
Vláda ale jako obvykle v podobných situacích nemohla dělat, že se nic neděje,
ale musela zasáhnout vojensky, a to tak, že prohledala celou oblast. Bohužel
ale nebyla vláda jednotná, a to je vždycky problém...
Někteří o ničem nevěděli, jiní odmítali poskytovat rozhovory...
Velmi složitá záležitost!
Banditi se v tomto případě rozhodli se stáhnout, a tím
se vyhnout nebezpečí. Mezitím se ve vesnicích vytvořily skupiny domobrany,
kteří banditům zabránili v návratu. Skupiny domobrany se naštěstí většinou nechovaly
násilnicky. Alespoň v Bozoum byly velmi dobře organizovány, měly svého
předsedu, malý výbor, který dohlížel na radu vesnice. Utvořily se na základě
toho, co mohly jako občané v takové situaci dělat, ale co bylo zákonem
zakázáno. Předseda soudu, ale předpokládal jejich vznik. Zasahovaly také tam,
kde se nedodržovala pravidla.
K povstalcům byl přístup v něčem podobný. Ale také víc
komplikovaný, protože za vším byly i politické zájmy... Povstalci bojovali
proti ústřední vládě. Jedná se o boj mezi vládní mocí a opozicí, ale často se
nejednalo o nic jiného než o politickou hru: silový bod, možnost, jak se
předvést jako ten silnější, nebo možnost jak se dostat k civilním úřadům,
ministerským křeslům ... Některé požadavky jsou pochopitelné (škola, zdraví,
ekonomická obnova, boj proti korupci...), ale jiné byly neproveditelné (podíl
na moci, nová vláda, nové volby...). Někteří povstalci pocházeli z napadených
vesnic: byli to ti nejproblémovější, kteří měli problém se zbytkem obyvatel,
ale také mladí s malými vyhlídkami, u kterých může být povstání cestou k
politickému vzestupu.
Mezi rebely jsou i mladí idealisté, ale i osoby bez
skrupulí, bez programu, tedy pokud se za takový nepočítá využití situace. K
rebelům. Obyvatelé se tak často nacházeli mezi kladivem a kovadlinou: oběť jak
rebelů, tak vojska. Cílem práce bylo tedy umožnit rozhovory mezi civilním
obyvatelstvem, státními autoritami a rebely.
Závěry:
První, co bych chtěl zdůraznit v tom, co jsme prožili a
částečně ještě i prožíváme je to, že musíš věřit v mír. Je to obtížné, ale bez
víry v člověka a v Boha se nic nepodaří...
Role kněze. Důležitou věcí je to, že jsem kněz, což znamená,
těšit se značně neutrálnímu postavení, které ale umožňuje možnost rozsáhle
pracovat pro lidi. Vše tím bylo usnadněno - byl tu respekt jak ze strany
ozbrojených mužů, tak místních obyvatel a také civilních autorit.
Jasnost a korektnost v přístupu k věci. Další bod: být jasný
a přímý. Neslibovat to, co je možné rozumně dostat. Nebát se povzbuzovat a
přesvědčovat lidi, že změna je možná.
Vůle obou stran jednat. Je důležité mít vážné partnery,
zejména ze strany vlády. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl jednat s osobami,
které měly skutečný zájem o dobro obyvatel. To ale vždy není možné.
Přesvědčit obyvatele. Ve Středoafrické republice jsou
bohužel lidé zvyklí trpět. Ale když lidé pochopí, že o něco jde, že jsou to
jejich děti, jejich ženy, kteří jsou ve hře, tak se něco může změnit.
Je třeba hledat kořeny násilí. Poslední lekce: některé
problémy jsou výsledky a následky jiných problémů. Je k ničemu a také hloupé
myslet si, že stačí řešit problémy tím, když jednoduše odstraníme symptomy zla. Povstání a banditi jsou
následky, a práce musí být dobře udělána, zejména v oblasti vzdělání a v
kvalitě vzdělání. V zemi s tolika těžkostmi, kde má mladý člověk pramalé
možnosti nalézt práci nebo rozvíjet ekonomické, obchodní či zemědělské aktivity
je jeho budoucnost téměř beznadějná. To je jeden z důvodů nestability a
nedostatku bezpečí. Občas je zajímavější a snazší být mladým banditou nebo
povstalcem než se pokusit o vybudování nějaké solidní kariéry, což je obtížné
vzhledem k nízké úrovni školství... Je tedy důležité pracovat na vzdělání a na
kvalitě vzdělání. To platí pro všechny: pro stát, nevládní organizace,
občanskou společnost....
Je tu plno práce!
Žádné komentáře:
Okomentovat